IVAN

  • Published in Jakub Novotný
  • Hits: 3383
Předminule jsem tu psal něco o nejlepších hráčích na světě. Vyjmenoval jsem jich plno, trošku jsem si pochválil svou smečařskou ruku a třikrát zmínil Ivana Miljkoviče. O něm se dnes chci trochu rozepsat. Určitě většina z vás ví, o koho jde, i jeho přezdívka Hrozný, se dá velmi lehce zapamatovat. Nebudu tu unavovat jeho úspěchy, je jich moc a jsou na internetu. Proti Čechům naposledy hrál v ČB a nebo v Izmiře na ME. Vždy 3-0. Český národní team měl nejblíže k vítězství nad Srby asi na ME 2005. Uhrál v celkem vyrovnaném zápase pouhý jeden set. Sám všude tvrdím, že jediný hráč nemůže porazit sám nikoho. Natož pak ruského mistra Kazaň. Myslím, že občas se najde výjimka. Miljkovič to nedávno s Olympiakosem zvládnul. Jistě, Olympiakos není špatný team, je tam Fin Kunnari, Řeci Andreadis a Stefanou, Němec Tischer a další. S těmi Řeky jsem kdysi hrál v Panathinaikosu, jsou dobří, ale ne tak dobří. Miljkovič je základním motorem teamu, největší hvězda a zároveň muž nejdůležitějších momentů. Viděl jsem ty poslední dva zápasy Champions league. Na volejbal se normálně moc nedívám, ale první zápas jsme sledovali s klukama v šatně po tréninku. Pěkně pivíčko, ledíček na kolínka a byli jsme všichni chytří, jak ho budeme bránit. Koneckonců možná Řeky budeme mít v semifinále FF. Srbská mašina smečovala 48krát s 58 procentní úspěšností a jen 4 chyby. Plus Ivan přidal dvě esa a dva bloky. 32 bodů ve čtyřech setech. A hlavně velmi málo chyb, takže ve statistice plus-minus byl hodně v plusu (o tom příště). Proti Zenitu Kazaň, což nejsou zrovna ořezávátka... Předminule jsem tu psal něco o nejlepších hráčích na světě. Vyjmenoval jsem jich plno, trošku jsem si pochválil svou smečařskou ruku a třikrát zmínil Ivana Miljkoviče. O něm se dnes chci trochu rozepsat. Určitě většina z vás ví, o koho jde, i jeho přezdívka Hrozný, se dá velmi lehce zapamatovat. Nebudu tu unavovat jeho úspěchy, je jich moc a jsou na internetu. Proti Čechům naposledy hrál v ČB a nebo v Izmiře na ME. Vždy 3-0. Český národní team měl nejblíže k vítězství nad Srby asi na ME 2005. Uhrál v celkem vyrovnaném zápase pouhý jeden set. Sám všude tvrdím, že jediný hráč nemůže porazit sám nikoho. Natož pak ruského mistra Kazaň. Myslím, že občas se najde výjimka. Miljkovič to nedávno s Olympiakosem zvládnul. Jistě, Olympiakos není špatný team, je tam Fin Kunnari, Řeci Andreadis a Stefanou, Němec Tischer a další. S těmi Řeky jsem kdysi hrál v Panathinaikosu, jsou dobří, ale ne tak dobří. Miljkovič je základním motorem teamu, největší hvězda a zároveň muž nejdůležitějších momentů. Viděl jsem ty poslední dva zápasy Champions league. Na volejbal se normálně moc nedívám, ale první zápas jsme sledovali s klukama v šatně po tréninku. Pěkně pivíčko, ledíček na kolínka a byli jsme všichni chytří, jak ho budeme bránit. Koneckonců možná Řeky budeme mít v semifinále FF. Srbská mašina smečovala 48krát s 58 procentní úspěšností a jen 4 chyby. Plus Ivan přidal dvě esa a dva bloky. 32 bodů ve čtyřech setech. A hlavně velmi málo chyb, takže ve statistice plus-minus byl hodně v plusu (o tom příště). Proti Zenitu Kazaň, což nejsou zrovna ořezávátka. Druhý zápas v Kazani domácí potřebovali vyhrát 3-1, aby mohl být zlatý set. Miljkoviče si Rusové daleko více hlídali, obdržel od nich deset puklic. Ivan je však v koncovce zařízl na 2-2 a vyřadil je. Po čtvrtém setu si svlékl dres (i když nesměl), aby všichni mohli vidět, jak má vypadat opposto. Nejsem gay, ale v tu chvíli jsem mu záviděl, to přiznám. Má od přírody dáno téměř vše, co je potřeba. Plus to sám velmi zdokonalil.

   Má 206cm, ideální výška. Na tuto výšku je dostatečně dynamický i rychlý. Jak jsem se díval i dnes ve třiceti letech je v pohodě schopný smečovat bodovku z doskoku na dva kroky. Což, věřte mi, není úplně tak samozřejmá věc. Souvisí to zřejmě se svaly. Vypadá jak kulturista, ale je úplně cítit, jak tam hraje rychlé vlákno. A když máte na sobě hromadu rychlého vlákna, musel by z vás být debil, abyste to nevyužil. V posilovně asi i spí, pamatuji si, jak v roce 2001 v Ostravě vypadal. Nikdy nebyl taková tyčinka, jak třeba já, ale rozhodně tenkrát nevypadal jako dnes. V roce 2004 (nebo 2005 nepamatuji si) už v Jablonci v posilovně nakládal činku na podřepy a nestačily mu kotouče. Dnes je z něho Dolph Lundgren a Rocky by od něj dostal pěkně přes držku. Je zdravotně stále velmi fit, to mu závidím asi nejvíce. Jeho život je určitě jedna velká schýza, pět procent tuku normální člověk ve třiceti neudrží. Jedině, že by nepil vůbec tvrdý alkohol, jedl osmkrát denně mini porce rýže a vynikajících luštěnin. Žádná cigára, žádné sladkosti, minimum tuků. Žádná coca-cola, žádný McDonalds, žádné pivo. Jen sója, černý chléb a další mňamky. K tomu poté tuny L-carnitinu, proteinů, aminokyselin, vitamínů, minerálů a dalších chemikálií. Něco za něco.

   Druhá věc je technika. O rejstříku úderů jsem se již zmiňoval. Je pravda, že účka jeho vzrůstu moc techničtí nejsou. On ano, umí i velmi dobře vytloukat blok. Naposled se o tom přesvědčil Tetyukhin, prsty ho asi tu středu pěkně bolely.  Srb umí hrát i rychle. Když jsem hrál v Perugii, Macerata s Ivanem vyhrála titul. Nás lehce vyřadila ve čtvrtfinále. Celá jejich hra spočívala ve velmi rychlé střelbě na kůl a do handy. Ivanovi trkal tenkrát Sintini, který dnes nahrává Honzovi Štokrovi právě v Perugii. Všichni říkali, Miljkovič rychleji než od Grbiče hrát nebude, neumí to. V play-off lehce dokázal opak a získal pro Maceratu první mistrovský titul. Dodnes tam na něj asi myslí v dobrém.

  Jeden hráč Budějovic prohlásil po zápase proti Olympiakosu, že Ivan zahrál svůj standart a stačilo to. Není to pravda, hráč jako on nikdy nehraje svůj standart, vždy když se v zápase (a v tréninku) dotkne balonu, snaží se o dokonalost. Jen proti některým soupeřům to pak vypadá standartně. To je základní způsob myšlení velkého hráče.

Každý hráč hraje volejbal pro něco jiného. Samozřejmě hrajeme všichni pro prachy, proto jsme profíci. Kdo tvrdí, že nehraje pro prachy, ten končí většinou špatně. Ale pak je něco navíc. Někdo má jen ty peníze, někdo hraje pro slávu, někdo pro národní vlajku. Jsou i hráči, kteří opravdu volejbal milují celým tělem i duší, ti se z toho většinou pak zblázní. Já třeba hraji volejbal kvůli soupeření, to je nejlepší droga. O Srbovi se říká, že vlastně volejbal moc rád nemá, na volejbal v televizi se určitě po večerech nedívá. Do hlavy mu nevidím, ale jedno je jisté, soupeří velice rád. Bylo to vidět i v tom posledním zápase s Kazaní. Určitě měl v hlavě celou taktiku, strategii zápasu, prémie a další voloviny. Nicméně celé to bylo jedno velké utkání proti Stanleymu a Tetyukhinovi, to bylo vidět. Stanley je jeden z mála, který se s ním může pasovat a proti Rusům se chce hrát každému. A o zábavu bylo postaráno. Takové milé, adrenalinové a trošku agresivní zápasové povyražení. V kostce řečeno, Ivan dostal od přírody hodně. Ne proto je však Hrozný. Jeden z nejlepších je proto, že to dokázal geniálně využít. Už se těším, až si proti němu opět zahraji.
P. S. Minule jsem ve výčtu dobrých hráčů zapomněl na Kubánce Juantorena. Je hodně dobrý.