Nejdůležitější je správně rozdělit mančafty ...

  • Published in Zdenek Merta
  • Hits: 5871

Mám rád volejbal, byť ho neumím hrát. Možná, že se mi ten sport líbí právě pro svou demokratičnost – že si prostě zahrát může úplně každý. Například volejbal (spíše pinkaná) na hotelových plážích a ve vodě je fenomén. Má totiž zajímavý sociologický aspekt – je to přece jen kolektivní sport, který vybuzuje altruismus i u náhodně sestavených družstev. (Podobné vlastnosti může mít i fotbal, tomu se ovšem na této turistické platformě daří méně, navíc je tam moc hráčů). Ze zkušenosti vím, že pro dobrý pocit ze hry (a to pro všechny) je nejdůležitější správně sestavit mančafty...

(Foto: www.zdenekmerta.cz)

Mám rád volejbal, byť ho neumím hrát. Možná, že se mi ten sport líbí právě pro svou demokratičnost – že si prostě zahrát může úplně každý. Například volejbal (spíše pinkaná) na hotelových plážích a ve vodě je fenomén. Má totiž zajímavý sociologický aspekt – je to přece jen kolektivní sport, který vybuzuje altruismus i u náhodně sestavených družstev. (Podobné vlastnosti může mít i fotbal, tomu se ovšem na této turistické platformě daří méně, navíc je tam moc hráčů). Ze zkušenosti vím, že pro dobrý pocit ze hry (a to pro všechny) je nejdůležitější správně sestavit mančafty...

A ze zkušenosti taky vím, že tato fáze je často obtížná, zvlášť když se účastníci zájezdu(ů) neznají a k dispozici není profesionál - extrovertní bývalý hráč nebo trenér, zkušený tramp nebo vycvičený animátor. Ten chce hrát s tím a s tím ne (to ale neřekne), ženy chtějí jenom střídat, Němci a Rusové chtějí vytvořit národní týmy, Slováci žertují, Chorvati kontaktují manželky Čechů, prostě bordel, aby to kat spral. Nakonec se někomu podaří tu sebranku rozdělit na dvě části a začne boj. Ambice jednotlivců jsou zcela čitelné po prvním setu. Někteří decentně uhýbají, další disciplinovaně vykrývají prostor, daný jim postem, kde zrovna stojí a jiní naskakují nekompromisně ze zadní pozice na smeč (nahrávka je samozřejmě určena někomu úplně jinému, výsledkem je, že se několik hráčů srazí a skončí zraněni na zemi), jsou slyšet výkřiky hrůzy a pokyny: MÁM! a UHNI! (to je většinou od jednoho hráče). Někdo jde třeba už po setu do moře, ale čím jsou družstva vyrovnanější, čím je zápas napínavější, tím víc energie a emocí se kumuluje na malém prostoru, rozděleném sítí, a tím víc to všechny zajímá a vzrušuje. To je nádhera! Úplně cizí lidi zažívají neběžnou euforii, vzrušeně hulákají, ve výjimečných případech se i hádají, často v různých jazycích. Nakonec to vše včetně písku na zpocených zádech smyje voda. Slunce – seno – jahody, nahrávka – smeč – a moře. Škoda, že léto už skončilo.

Mníšek pod Brdy, 3. 9. 2007