POTKALI SE TŘI (2. díl), smečování: od švihu paže ke smečařskému řemeslu

  • Published in Volejbal můj osud
  • Hits: 7942

VÁŽNÁ METODICKÁ TÉMATA ODLEHČENÝM TÓNEM: hlavní diskutující – profesionální volejbalový trenér Zbyněk Radil, bývalý volejbalový hráč a příležitostný trenér Václav Doskákal a docent na Fakultě sportu oboru sportovní hry doc. Karel Nezažil.

Radil: posledně zde zaznělo od pana Nezažila, že volejbalové dovednosti jsou tzv. otevřené. Tak mi to vysvětlete na srovnání smeče a přemetu v gymnastice.

Nezažil: gymnasta se jak při tréninku, tak při závodě soustředí na provedení pohybu: to je vlastně cíl realizace prvku jako je například přemet. Samozřejmě vlastní přemet musí být jako pohyb rovněž zautomatizován, aby se gymnasta při závodě mohl koncentrovat třeba na estetickou stránku provedení, přesto však gymnasta soustřeďuje pozornost především na pohybovou strukturu přemetu, jinak řečeno je hlavním obsahem vědomí. U volejbalisty při smečování je cílem řešení situace a zautomatizovaný pohyb je pouze nutným prostředkem k tomuto řešení.

Radil: Ano, to je někdy problém u nezkušených trenérů, že totiž smečařský pohyb trénují jako prioritní jev a následně se diví, že se „výborně trénovaný“ volejbalista neprosadí v zápasu.

Doskákal: myslím, že vám tentokrát rozumím, ale jak to trénovat …?

Nezažil: herní činnost, například smečování není jediný pohyb, nýbrž sada nebo třída pohybů. Ve všech obměnách složitého pohybu je něco základního, pevného a charakteristického, konkrétně: švih paže, nápřah, odraz, rozběh atd. Útočný úder má tytéž neměnné rysy, které se liší od jiných činností:

  • ve společných pohybových sekvencích
  • ve společné časové nebo rytmické organizaci
  • v použití stejných částí těla

Radil: to zní logicky a pochopitelně, ale pomůže mi tento poznatek k pochopení, jak mám smečování učit?

Nezažil: útočný úder je řízen generalizovaným pohybovým programem, který je použit v mnoha různých situacích prostřednictvím vymezení pohybových parametrů již ve stádiu programování pohybové odpovědi. Tento fakt má zásadní vliv na učení.

Doskákal: nezlobte se, ale teď jsem z toho znovu úplný magor, vůbec nevím, o čem je tu řeč …

Radil: Jestli tomu dobře rozumím, znamená to, že útočný úder do všech různých směrů, různých vzdáleností, vyžaduje stejný pohybový program. Avšak úprava sil, rychlostí a zřejmě i jemných korekcí v zapojení různých svalových skupin je nutná k přizpůsobení se herní situaci. Hráč vytváří v tréninku celou třídu činností, aby odpovídala všem skutečným možnostem „zápasové“ podoby dovednosti, například: varianty útočného úderu: lob, drajv, „roláda“, ulívka, „sklepka“.

Doskákal: no konečně z vás vypadlo taky něco ze života. Mě učil volejbal můj táta a ten vždycky říkal, kdo neumí lobovat, neumí ani smečovat a trápil nás tím lobováním v tréninku a teď vidím, že to k něčemu bylo. Dneska má smečař míč nahraný vysoko 5 m od sítě a přehrává ho bagrem, to bych vyletěl z kůže.

Radil: musím s vámi souhlasit … hráči nejsou vedeni k tomu, aby prováděli plynule celý komplexní pohyb při smečování za všech okolností, tedy třeba i při rozcvičování ve dvojici. To znamená, že správný výběr místa, timing, závěrečný dvojkrok, zapažení před odrazem, výskok (třeba jen malý) zatažení lokte při nápřahu, technicky správný pohyb paže a úder. Tento plynulý a poměrně složitý pohyb se musí provádět stále, každý pokus ve dvojici, při lobování, jakémkoliv herním i průpravném cvičení, při smečovaném podání, při ulívce atd. Teprve pak může hráč věřit svému tělu a svému pohybu a nemusí se bát zasmečovat míč, který padá z výšky ve vzdálenosti 5 m od sítě a třeba s minimálním rozběhem. Když toto pochopí trenéři, rychle to pochopí i hráči. Při každém úderu hráč procvičuje nejen „úder jako takový“, ale i vztah mezi parametry úderu: rychlost, směr, úhel a drobné úpravy v zapojení jednotlivých svalových skupin (zápěstí, předloktí, paže). Hráč si rovněž vytváří vnitřní obraz geometrie hřiště. Celý tento proces vede ke zrodu pohybu založeném na hráčově minulé herní zkušenosti při užívání tohoto programu.

Doskákal: aha, takže, když hráč třeba ve dvojici lobuje na partnera a provádí vlastně jiný pohyb než když útočí po rozběhu a výskoku?

Radil: v podstatě to tak nějak je. Jestliže hráč při rozcvičování ve dvojici útočí z výskoku trénuje časování a výběr místa odrazu, načasování úderu a i poněkud jiný pohybový vzorec úderu než při lobování z místa.

Doskákal: ale hráči, tvrdí, že potřebují dostat „míč do ruky“ při lobování z místa …

Radil: ne, to si ulehčují, potřebují dostat míč do ruky ve výskoku a po rozběhu a to je samozřejmě méně pohodlné, ale rozhodně účinné.

Nezažil: skutečnost, že hráč uspěje při úderech do jiných směrů a vzdáleností, je dokladem toho, že se učí mnohem více než pouze onu nacvičovanou specifickou činnost, totiž vztahy a souvislosti. Znalost vztahů a souvislostí mu pomáhá správně řešit v zápasových situacích, aniž by si to třeba uvědomoval.

Doskákal: mluvíte tady stále o nějakém pohybovém programu, jak to mám chápat? Je to jako třeba program na praní u automatické pračky …?

Nezažil: budete se divit, ale dalo by se tohoto přirovnání použít. U pračky se zvolí program, který obstará to, jaké procedury se budou provádět, v jaké intenzitě a v jaké časové posloupnosti, čili je to jakési schéma postupu. Pohybový program můžeme vnímat rovněž jako schéma. Hodně důkazů potvrzuje, že tzv. proměnlivá praxe (o ní si povíme někdy jindy) hraje určitou úlohu v rozvoji schémat tím, že podporuje způsobilost zobecňovat a umožňuje hráči aplikovat učení na činnosti, které nebyly vykonány v uplynulém volejbalovém životě. Volejbal je typickým sportem, kde hráči musí provádět činnosti, které jsou v základní podobě stále stejné, ale zároveň, které předtím v naprosto identické podobě nikdy nevykonávali.

Radil: Myslím, že tomu rozumím. Jako trenér musím vědět, v kterém pohybovém programu danou činnost rozvíjím (například: lob vers. tvrdý úder) a nesmím při nácviku příslušného pohybu překročit hranice nacvičovaného pohybového programu. Tak například smečované podání je stejný pohybový program jako útočný úder, a proto mohu v tréninku tyto činnosti pro různé účely zaměňovat. Ale plachtící podání je již odlišný pohybový program a musím jej rozvíjet jinak než útočný úder. Proto je dobré postupovat u začátečníků v pořadí: rotované podání ze země – smečované podání (v době nácviku útočného úderu) – plachtící podání.

Nezažil: někdy je určení hranic pohybového programu velmi obtížné, nachází se v blízkosti extrémních pólů rozsahu pohybu.

Radil: myslím, že typickým příkladem z volejbalu je rozdíl mezi přihrávkou volně a rychle letícího míče. Každý z nich je řízen jiným pohybovým programem, přestože se jeví z pohledu nezasvěceného pozorovatele jako téměř totožné.

Doskákal: pánové, já nechci pořád rejpat, asi tuším, o čem je řeč, ale jak postupovat zcela konkrétně, když bych chtěl naučit děti smečovat?

Radil: musíte jim samozřejmě napřed přesně vysvětlit, jak provést základní dílčí pohyby. ALE OPRAVDU PŘESNĚ, ABY TO NĚKDO NEMUSEL PŘEUČOVAT. Tedy: napřed práci zápěstí, paže, posloupnost rozběhových kroků, výrazný zášvih obou paží před odrazem, odraz … (to vše můžete najít v knize Haník, Lehnert - Volejbal 1 nebo na DVD Útočný úder). Když ale budete postupovat mechanicky pouze podle knihy a budete ignorovat, o čem tady byla dnes řeč, nikdy nenaučíte někoho hrát volejbal, ale pouze provádět jakési pohyby. Když se vám podaří vytvořit základní představu o dílčích pohybech, začnete je spojovat v plynulý celek. Čím dříve, tím lépe. Plynulost je velmi důležitá, ale rozhodující je kontakt s míčem. Jestliže je zvládán pohyb v souladu s letem míče, máte napůl vyhráno. Vůbec se nesmíte nechat znervóznit tím, že hráč dělá chyby. V začátku je důležitá koordinace s míčem.

Doskákal: já myslím, že buď to někdo v sobě má nebo nemá, s tím nejde moc udělat. S jakýma já jsem hrál kopytama …, trenéři to do nich prali horem spodem a nic z toho nakonec nebylo.

Radil: pozor! nemyslím, že můžete udělat volejbalistu z kohokoliv, ale můžete se vyvarovat chyb na těch hráčích, kteří za to stojí. Tedy abych to dokončil: když je zvládnuta koordinace s míčem, je nutné, aby kontakt s míčem byl neustále spojován s rozhodováním. Čím se pohyb stává automatičtější, tím větší prostor má hráč k řešení herní situace. A na tom vidíte, že je nutné v tréninku jak stále provádět herní formy, tak drilovat dovednosti. Důležitá je zásada: UČÍME HRÁČE DOVEDNOSTEM, UČÍME JE ŘEŠIT, UČÍME JE SE CHOVAT, UČÍME JE HLEDAT CESTY K VÍTĚZSTVÍ, ale o tom zase v jiném pokračování. Příště „o přeučování“ …

Porto (Portugalsko), 23. 6. 2007