O SOUDCÍCH

  • Published in Ostatní
  • Hits: 4589

Soudcovské povolání je jedním z nejzodpovědnějších, ale taky nejváženějších v celé historii naší civilizace. Permanentně debatujeme o bezúhonnosti nebo minimálním věku kandidátů a všelijak se snažíme soudcovské stolici zabezpečit důvěryhodnost. Nezávislost soudů je jedním z nejdůležitějších  měřítek kvality a míry demokracie ve společnosti a na to my jsme kabrňáci...
Rozhodci

... V této hře přidělujeme soudcům důstojné kostýmy, zdobená křesla na dominantních místech, nazýváme je Vaše Ctihodnosti a tak podobně. Toto vše je poněkud komické - jako mnoho konvencí podobného charakteru - ale nejspíše funkční a tím pádem snad i potřebné. Je jasné, že když vkročíte do soudní síně, kde je představitel spravedlnosti oblečen v taláru, zatímco darebák má pruhované triko a kouli na noze, v celé kauze se orientujete snáze, než když přijdete na večírek, na kterém jsou přítomni titíž, ale mají všichni smoking.

Analogie existuje i ve sportu, i když někdy kulhá. Z praktických důvodů jsou účastníci různých utkání taky většinou kostýmováni a někdy je to též dost komické. Je však jen několik sportů, u kterých je arbitrovi určeno důstojné místo a volejbalový empire mezi ně rozhodně patří. Pronikavou píšťalku – hlavní rozhodcovské náčiní slyšíme z kdejaké louky, ale co je na tom důstojného, když soudce pobíhá s ostatními účastníky po trávníku, parketách nebo s nimi dokonce jezdí na bruslích! Ten přímý, fyzický styk s hráči, potažmo hráčkami… A co teprve chudák Dáša Damková, která to má v obráceném gardu a běhá po hřišti s tlupou vlčáků, kteří ji oslovují (obzvláště v duchu) úplně jinými tituly než Vaše Ctihodnosti – má to takový plebejsko-hospodský podtext, cítíte to taky? I když všichni jistě chápeme, proč je přítomnost rozhodčího přímo na hřišti nezbytná, je to přece jen trochu divné, řekl bych nedůstojné.

To volejbalový rozhodčí je pašák. Příliš toho nenamluví, jen úsečně píská, jeho gesta jsou zcela jasná a výmluvná, má pro mě jistou magii šamanů a autoritu středověkých vojevůdců. Díky empiru (znamenitý název pro sídlo arbitra) i toho nejvyššího hráče bolí za krkem, pokud chce sudímu pohlédnout do očí. Ostatně mluvit s ním může jen kapitán hrajícího družstva a když se občas k jeho babylónské věži seběhnou rozhněvaní dlouháni z obou břehů, on se nedá vyrušit ze svého klidu a razantně vznešeným pohybem je zažene zpět. Není v nebezpečí, že nějakou chytne, což se občas přihodí rozhodčímu hokejovému, nemusí kličkovat mezi hráči a spoléhat se, že ho ochranka dopraví ze stadiónu domů neporušeného (ne, že by to bylo běžné, ale v jihoamerickém fotbale nikoli zas tak výjimečné), nečelí permanentnímu podezření z braní úplatků, nemusí vysvětlovat s kým se sešel a proč a s kým nikoliv a proč. Nedostává se do divadelních her typu „Ivánku, můžeš mluvit?“, má asi v civilním životě relativní klid. Volejbaloví rozhodčí nejsou profesionálové a zjistil jsem, že téměř nikdo z nich nepatří k bývalým vrcholovým hráčům. Co jsou vlastně zač? Nechodí někteří z nich doma v talárech? Každopádně se mi zdá, že jsou dobrým příkladem a hodnotnými reprezentanty soudcovského stavu. Prostě dobrý příklad.

Zdeněk Haník jako trenér rakouské reprezentace dal ale jednomu při utkání do držky. Zdá se, že je to ojedinělý případ, aspoň on říká, že o něčem podobném ani neslyšel. Ale já, být (volejbalovým) soudcem, bych si stejně dával bacha.

Mníšek 12.7.2008                            Zdenek Merta