Menu Zavřeno

Hledáme znovu vlastní obor

Hledáme obor

Mezi volejbalovými trenéry je patrná jistá skepse vůči možnostem uplatnění vědy v prostředí hry. Více se věří trenérské intuici. To je i pochopitelné, protože sportovní hry nemohou být vědou. Věda totiž žádá důkazy. Ale hra stojí na pravděpodobnostech, nikoliv na jistotách. Problém je ovšem naléhavější: nemáme obecnou odbornou autoritu, která stojí nad jednotlivými sporty. Schází nám obecné know-how. Akademický pohled na sportovní hry staví stále na svém modelu „odshora dolů“ a neptá se „praxe“ na její zkušenost. Nebude-li ale logika hřiště a šatny slučitelná s odbornou logikou, stane se „příkop mezi teoretickým světem a světem hřiště“ nepřekonatelný. A jak k tomu došlo?

Svět odbornosti totiž bohužel v posledních letech nevyhověl požadavkům praxe a trenéři (k vlastní škodě) často rezignovali na vlastní odborný růst a sebevzdělávání. Důsledkem je absence odborné diskuse, ztrácejí se i hranice našeho oboru a co víc, nemáme ani odborný jazyk, na němž bychom se ve volejbalu shodli. Tento problém do značné míry odráží skepsi vůči odbornému prostředí vůbec, které  sice nabízí poznání, ale neúplné, protože nevyčerpává veškeré bohatství života člověka (např. oblast emocí) a to, co řeší, není pro člověka podstatné“. Podobné názory je možné slyšet v „terénu“ na adresu volejbalové teorie. Dokladem absence jednotné teoretické báze jsou tři publikace z oblasti volejbalu, které vyšly zhruba před deseti lety, a každá vycházela z rozdílných východisek a hovoří úplně jiným jazykem: Haník, Lehnert (2004) Volejbal 1; Buchtel, J. & kol. (2005). Teorie a didaktika volejbalu; Císař, V. (2005). Volejbal. Od té doby se leccos událo a zdá se, že svítá na lepší časy. Budujeme znovu stavbu, která ještě před patnácti lety úplně postrádala pevné základy. 

Nový začátek

Vycházíme z pojetí herního výkonu ve sportovních hrách Dobrého a Semiginovského (1988), především z jejich dělení metodicko-organizačních. Samozřejmě navazujeme na vlastní publikace z první dekády tohoto století (Haník 2004, 2007, 2008), ale především rozvíjíme analytický pohled na herní činnosti z učebnice Volejbal, učebnice pro trenéry mládeže (Haník a kol. 2014), a to tentokrát komplexním pohledem na volejbal jako hru. Příbuznost síťových her vidíme v tenisu. Základním východiskem pro napsání tohoto textu je však vlastní praxe. Autoři cítí potřebu testovat teoretické postupy v praxi, která prokáže, zda mají „právo na život“. Na druhé straně jsou si vědomi jisté míry neodůvodněného ignorantství některých volejbalových trenérů, kteří tvrdošíjně trvají na modelech, jimiž se řídili jako hráči a naivně je přenášejí do trenérské praxe jako jediné správné postupy. Hráč a trenér: to jsou ale dva rozdílné světy, rozdílné přístupy a strategie, rozdílná optika vidění problémů. Proto teorie a praxe musí jít spolu jak siamská dvojčata, pokud dokonce nepůjdeme tak daleko, že řekneme: teorie a praxe vlastně jedno jsou.

L JE JEDINEČNÝ, ALE KOMPLIKOVANÝ (1.3)

V ČEM JE VOLEJBAL JINÝ?

A než začneme, jmenujeme základní znaky, které odlišují volejbal od ostatních míčových kolektivních her:

Relativně malá hrací plocha nutí hráče:

  • k větší preciznosti a vyšší míře organizovanosti činnosti družstva,
  • k bezprostřední spoluúčasti v každém okamžiku rozehry,
  • reagovat neustále najednou a koordinovaně.

Charakter volejbalu 

  • Možnost jednoho krátkého kontaktu s míčem téměř vylučuje šanci na korekci akce.
  • Každá individuální činnost je současně činností kolektivní.
  • Opakovaně se vyskytují vysoce algoritmizované typové herní situace a herní děje, které mají vysoce pravděpodobnostní charakter, vývoj i vyústění

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *