Menu Zavřeno

Trenér – laický psycholog

TRENÉR – LAICKÝ PSYCHOLOG Je trochu riziko, začít knihu „hraním na strunu“ psychologie výkonu. Přesto je načase kousnout do zapovězeného jablka. Důvodem tohoto kroku je přesvědčení, že trenéři potřebují diskutovat o psychologii hry, seznamovat se s psychologickými jevy a souvislostmi, dělat si v nich pořádek, třídit si je, aby zapadly do systému trenérského vědění. Proč? Protože většina osvícených trenérů již ví o psychologii hry víc než většina graduovaných psychologů, pouze si to třeba díky svému praktickému zaměření neuvědomují. Čili je to na nás, vážení trenérští kolegové všech výkonnostních úrovní! Je na čase psychologii výkonu oddémonizovat a nebát se o psychologii nahlas mluvit a psát. PROČ ZAČÍNÁME PSYCHIKOU? Odborné knihy o volejbalu či jiných kolektivních hrách zpravidla začínají jinak než tato. Ale jak jsme napsali v úvodu, herní výkon je jednotou psychického a fyzického, a proč tentokrát nezačít tím, čeho se nejvíce obáváme. Vždyť přeci každá akce ve hře začíná čtením hry a rozhodováním, pohyb je realizován až následně. Proč tedy stejně nepostupovat v knize o hře – v našem případě o volejbalu. Zbavme se strachu otevřeně mluvit psychických aspektech výkonu. Vždyť, jak se zdá, právě ony rozhodují. A začněme u trenéra: Trenér plní roli laického psychologa a tvůrce pozitivní pracovní atmosféry v týmu! Hráči to od něho očekávají! Čekali jsme příliš dlouho, že nám psychologové v oblasti sportu pomohou, ale realita ukazuje, že je to „Čekání na Godota“. Godot nepřijde… V podstatě ani obor psychologie výkonu ve sportovních hrách v Česku neexistuje o psychologii volejbalu už ani nemluvíme. „Hráčská šatna“ má totiž svoji vlastní magii, do ní se i my, trenéři, dostáváme jen obtížně a psychologům je vstup v podstatě zapovězen. A psychologie hry samotné? Tedy herních činností a kombinací? To je už pro psychology neznalé hry naprosto utajený svět. Pomoc od externího psychologa ve hrách jako fotbal, hokej, volejbal či basketbal můžeme jen velmi těžko očekávat, pokud u týmu dlouhodobě nepůsobí. Například, když člověk s psychologickým vzděláním působí jako druhý trenér. Pokud se vám jakýkoliv psycholog nabízí ke spolupráci s vaším týmem, zeptejte se ho napřed, u kterého družstva předtím pracoval a jaké má zkušenosti z psychologického působení u týmové hry, případně, kdo ne něho může podat referenci. Je vcelku pochopitelné, že i vzdělání trenéři pociťují jako troufalost, možná i drzost, vydávat své názory z hřiště jako odborné soudy z psychologie výkonu či dokonce vnímat sebe jako psychology. Navzdory tomu, abychom donekonečna neomílali výrok „Je to o hlavě“ a nic víc, je třeba kousnout do kyselého jablka a pustit se do „odminování“ tajemného pole psychologie hry, resp. výkonu. Prozatím zůstává osvědčenou zkušeností, že nejdůležitějším, byť laickým, psychologem v týmových hrách je trenér. PSYCHOLOG JE TRENÉREM TRENÉRA, NIKOLIV HRÁČŮ Aby nebyly úvodní řádky vůči sportovním psychologům nespravedlivé, připomeňme i některé zkušenosti ze spolupráce s psychology v týmových hrách. Protože je zatím málo studií o práci psychologa ve volejbalu, pomozme si zkušenostmi z jiných kolektivních her. Ramel Smith, psycholog působící u basketbalového týmu NBA Milwaukee Bucks, tvrdí, že psycholog musí nejprve projít všemi složkami života družstva, včetně kondiční a herní přípravy, aby pronikl do nitra týmu. Zdůrazňuje, že při příchodu do družstva si musel nechat schválit trenérem, že může mluvit s hráči, přičemž trenér musel být informován o všech jeho krocích. Tvrdí také, že psycholog by měl být především jakýmsi trenérem trenéra. S tím lze rozhodně souhlasit. Trevor Moawad, mentální kouč týmu amerického fotbalu Alabama Crimson, upozorňuje, že trenéři jsou pod obrovským tlakem výsledků a nutně dělají i chyby. Zdůrazňuje, že psycholog musí především pomáhat naplnit misi kouče a nesnažit se řešit problémy na vlastní pěst. Jeho úlohou je dostat hráče na vlnu trenérského uvažování. Kouč fotbalového týmu Plzně Pavel Vrba je toho názoru, že psycholog u družstva těžko může fungovat, pokud není jeho přirozenou součástí. To je v podstatě i naše přesvědčení: trenér je pro hráče nejdostupnějším psychologem, protože s nimi prožívá vypjaté situace a těžké chvíle v přímém přenosu, a pokud přesto spolupracuje s psychologem – konzultantem, musí být cílem obou „sladit krok“ podle trenérovy vůle, nikoliv realizovat „knížecí rady“psychologa. Snahou trenéra by naopak mělo být vytvořit si vlastní seznam psychologických témat, která ho napadají v tréninku a ve hře, a dokázat promyslet, co by měl řešit sám a co je na diskusi s konzultantem. Měl by umět formulovat problém či položit správné otázky. Cítění trenéra je z hlediska psychologie hry rozhodující, přičemž trenérské soužení není „jen o hlavě“, ale také „o srdci“. Nejen o poznatcích, ale také o citu. Emoce a rozum nejsou v tomto směru protihráči. Pokud spolupracuje s družstvem psycholog, nejedná samostatně, ale vždy v souladu s trenérovou vůlí! Je mentorem trenéra, ne týmu!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *